Jsou s ním spjata slavná jména jako Cicero,
Platon, Diderot či Winston Churchill. Opěvují je obrazy starých francouzských
mistrů a stovky novodobých příruček přinášejí seznamy základních pravidel,
která je nutno dodržovat, aby konverzace byla zábavná a plynulá.
Jako zářný příklad vrcholného umění konverzace se často uvádí
francouzský osvícenec z osmnáctého století Denis Diderot. Říkalo se o něm, že v
rozhovoru dokáže každého okouzlit. Jeho konverzace byla brilantní, chytrá a
přitom srozumitelná. Měl bezbřehou představivost a budil dojem absolutní
upřímnosti. Lidé se s ním dokázali bavit celé hodiny a nenudili se. Jeden
francouzský autor přirovnal konverzaci s Diderotem k osvěžující křišťálově
průzračné řece, jejíž břehy zdobí bohaté usedlosti a krásné domy.
Dalším mužem, který umění konverzace ovládal téměř dokonale, byl Winston
Churchill. Tady už je na místě slůvko téměř. Vědělo se o něm, že dokáže v
rozhovoru zaujmout i pobavit, ale také o něm bylo známo, že druhým příliš
nenaslouchá. Přesto je v umění konverzace považován za číslo jedna ve dvacátém
století.
Stará pravidla
Brilantnost, inteligence, důvtip. Velkou váhu má i osobní šarm. Pokud
nic z toho nechybí, může se stát konverzace potěšením a vyhledávanou zábavou. O
tom, jak toto umění ovládnout, psaly příručky už před pěti sty lety. Všechny se
shodly v tom, že existují pevná pravidla, která je třeba v úspěšné konverzaci
ctít a dodržovat. Příkaz neskákat druhému do řeči a v hovoru se vzájemně
střídat formuloval už v roce 44 př. n. l. Cicero. Sepsal i další pravidla.
Například hovořit srozumitelně. Konverzace by měla lehce plynout, ale člověk by
toho neměl namluvit moc. Nepřerušovat řeč druhého. Být zdvořilý. O vážných
věcech mluvit seriózně, o méně důležitých zábavně. Dvě základní pravidla, která
uznává dnešní svět, však Cicero nezaznamenal. To první zní: pamatuj si jména
lidí, s nimiž hovoříš. To druhé: buď dobrým posluchačem.
O tom, jak lidé rádi slyší svá jména, se zmiňoval už Platon. V knihách
Dalea Carnegieho, uznávaného guru lidských vztahů minulého století, se tato dvě
pravidla vyskytují mezi hlavními návody. K dalším patří usmívat se, hovořit o
tom, co druhého zajímá, a vést konverzaci tak, aby se partner cítil důležitý.
Nikdy nemluvit o sobě. Carnegieho kniha vydaná v roce 1936 má další a další
vydání. Celkem se za sedmdesát let od jejího zrodu prodalo patnáct milionů
výtisků.
V detailech se tato základní pravidla uznávaná napříč kulturami liší.
Italové si například v konverzaci běžně skáčou do řeči a nepovažují to za vážný
prohřešek. Američané se zas rádi tvrdě přou. Podle nich to konverzaci přidává
na zajímavosti.
Potěšení z konverzace
Baronka de Staël, francouzská spisovatelka (1766 až 1817), jejíž
literární salony byly proslavené, považovala konverzaci za umění. Za jedno z
velkých životních potěšení a slastí.
Tvrdila o ní: „Je to prostředek, jak si
vzájemně a rychle poskytnout potěšení, hovořit tak rychle, jak člověk myslí,
spontánně se bavit a být uznáván a oslavován bez velké námahy. Je to výboj,
jiskření. Konverzace zbavuje některé lidi těžkého břemene starostí a jiné
dokáže probudit z apatie."
Historici spojují tehdejší literární salony, z
nichž salon Germaine de Staël byl nejznámější, s prestižní rolí, kterou v té
době hrály ve Francii ženy intelektuálky z nejvyšších kruhů. Šlo o zcela
výjimečnou situaci nejen ve Francii, ale v celé Evropě, která do té doby neměla
obdoby a také se nikdy neopakovala.
Konverzace v těchto salonech, ale také na
hostinách měla svá přesná pravidla. Často bývala přirovnávána ke složitému
baletu. Vyžadovaly se dobré způsoby, esprit a šarm, galantnost, laskavost,
humor a trocha lichocení. Dokonce i ticho mělo v konverzaci své důležité místo.
Také ve Velké Británii se v osmnáctém století
umění konverzace dařilo, i když z jiných příčin než ve Francii. V té době
vznikaly britské kavárny, kde byla politika a novinky z jejího zákulisí tématem
číslo jedna. Na rozdíl od Francouzů, kde se v salonech ani na hostinách o
politice zásadně nehovořilo. Byl tu i další podstatný rozdíl. Přesná pravidla
neexistovala, konverzace byla spontánnější a méně vytříbená.
Místo konverzace internet
Umění konverzace v současné době upadá.
Vytříbené bonmoty patří minulosti. Americký esejista Stephen Miller v knize
nazvané Konverzace: historie upadajícího umění to připisuje televizi, jejíž
vysílání tvoří často celodenní kulisu v domácnostech, rozhlasu, přehrávačům a
počítačům. Podle něj tato zvuková technika, která byla vyvinuta ke zcela jiným
účelům, umožňuje lidem vyhnout se rozhovorům i jiným formám komunikace.
Potěšení, které kdysi lidem skýtala konverzace, většině z nich dnes dává
brouzdání po internetu. Je prostě jiná doba. A tak novodobé příručky publikují
pravidla komunikace ne proto, aby lidé měli z konverzace potěšení, ale aby si
lépe dokázali budovat kariéru, aby obstáli ve styku s obchodními partnery, s
kolegy v zaměstnání či se svými šéfy. (sei)
zdroj:
100+1