Víte, co si opravdu myslí vaši podřízení nebo šéfové? Mnohé můžete poznat daleko spolehlivěji z jejich gest, výrazu obličeje, pozice nohou, držení těla či ramen - z "řeči těla". Neverbální chování tvoří přibližně 60 až 65 procent veškeré mezilidské komunikace a lhát na tělesné úrovni je mnohem těžší než si dávat pozor na slova.

Řeči těla vědomě využívají při své práci kriminalisté, ostraha v prodejnách, na letišti, psychologové, diplomaté, lékaři... Naučit se přečíst si druhé se určitě vyplatí i vám. Monster spolu s HN  Vám přinášejí nejčastější signály neverbální komunikace a pomohou vám zorientovat se v nich.

Vědomě používá tyto znalosti například Jaroslav Rais, partner společnosti Eudai, jenž například vybírá manažery do firem. Podle gest dokáže otipovat jejich zralost. "Když vidím manažera, který si dá při pohovoru před ústa ruku, tak vím, že nechce být otevřený. Navíc je jasné, že jako manažer vůbec nezvládl nonverbální komunikaci," líčí své zkušenosti Rais.

Obličejová abeceda

  Přimhouřené oči, svraštělé čelo a zkřivený obličej svědčí o nepohodě.
  Nakloněná hlava a smějící se obličej značí naopak pohodu.
  Povytažené obočí - daný člověk vás rád vidí.

Svraštělé obočí zračí negativní myšlenku.

 Zda se člověk směje upřímně, poznáte podle toho, jestli se mu smějí oči.

Knihy, v nichž se dozvíte více:

  Jak prokouknout druhé lidi, J. Navarro, Grada
  Řeč těla, Allan a Barbara Peasovi, Portál
  Řeč těla a umění komunikace, Jaroslav Pech, Svoboda 

Neverbální chování tvoří přibližně 60 až 65 procent veškeré mezilidské komunikace.


1. Moc a odstup - Ruce za zády

Toto není pouze přemýšlivé gesto při pohledu na obraz či sochu v galerii. Daleko častěji jde o nevědomý postoj - chci si udržovat odstup, nenavazuji jen tak s někým vztahy, jsem totiž privilegovaný.

Vévoda z Edinburghu a několik příslušníků britské královské rodiny se rádi takto procházejí po paláci a královských zahradách. Činí tak se vztyčenou hlavou a vysunutou bradou. Všimněte si, jak často mívá ruce za zády na fotografiích třeba princ Charles.

Velice často zaujímají tuto pozici třeba policisté při obchůzce revíru nebo ředitelé věznic a ti, kteří mají autoritativní postavení. Takový člověk musí mít pocit bezpečí, protože vystavuje břicho, rozkrok, a je si vědom, že nepotřebuje třeba zbraň a ruce připravené k akci.

Zkuste si představit situaci, že se k někomu radostně blížíte, chcete se s ním vřele přivítat, ale on nechá ruce založené za zády. Nepříjemný náraz a odmítnutí, že?

Často tento postoj zaujímají třeba znesvářené strany. Přestože jde o nevědomé gesto, vypovídá o skutečném vztahu například šéfa k týmu. Znamená to: "Nepřibližujte se, nekontaktovat!" Važte tedy, kdy toto gesto zařadit do svého komunikačního repertoáru. Začněte si všímat, zda vás lidé spontánně zdraví a rádi s vámi navazují kontakt. Držet si někoho v byznysu moc od těla může způsobit, že od sebe vlastně odháníte skvělé příležitosti.

2. Obranné postavení a neochota naslouchat - Zkřížené ruce a bariéry z věcí

Ačkoli si většina lidí při poslechu prezentace či porady ráda zakládá ruce, je to znakem uzavírání se.

Dobří lektoři to vědí a nenechají se oklamat. Pokud publikum zaujmou, posluchači se instinktivně sami dobrovolně "rozvážou" a se založenýma rukama sedět prostě nezůstanou. Totéž platí i pro různá obchodní jednání nebo pracovní diskuse. Pokud má druhá strana překřížené ruce, nemůže toho moc dovnitř ani ven.

Někdy takový člověk svírá pevně i nadloktí, až mu zbělají klouby a lokty. Je to určitá forma objetí, jíž se taková osoba konejší. asto se takto křečovitě drží třeba lidé v čekárně u zubaře nebo před nepříjemným pohovorem. Podle rukou a podobných bariér zjistíte, zda jednání spěje úspěšně kupředu.

Pakliže si chcete neverbálně otestovat, zda bude vaše spolupráce kontinuálně pokračovat, dívejte se, jestli už nyní třeba klient necouvá.  Pokud si někdo zakládá ruce, staví před sebe na stůl předměty, zapíná si zničehonic sako, jsou to všechno neverbální signály, že se protistrana uzavírá, ať již slibuje verbálně cokoli.

Žena si může před sebou vytvářet hradbu z desek s materiály, předsouvá třeba nápadně dopředu kabelku jako štít, i když by ji mohla nechat volně viset na rameni. Jakmile spatříte taková gesta, požádejte, aby se člověk jednoznačně vyjádřil k vašemu návrhu.

3. Sebevědomí - Sezení s rukama za hlavou

Psycholog Edward Hall zjistil, že čím výše je osoba postavená, tím větší prostor si automaticky přivlastňuje. Takže když se například šéf rozvaluje v křesle a má ruce za hlavou, dává tím najevo, že si to může dovolit, zabírá svůj teritoriální prostor. Pokud toto udělá občas podřízený v týmu, zřejmě je se sebou momentálně velmi spokojen a právě se mu něco mimořádného povedlo. Jestliže však toto gesto opakuje příliš často a nemá patřičné postavení ve firmě, brzy se potáže se zlou kvůli nemístné aroganci. Pokud třeba necháte tennagera nebo níže podřízeného člověka rozvalovat se před vámi na židli nebo v křesle, dovolujete mu, aby se k vám choval bez náležité úcty, a automaticky ztrácíte autoritu. Stoupněte si těsně za něho nebo ho chytněte za loket. Bude vás poslouchat jako beránek. Vstoupíte-li do jeho osobního prostoru, dojde v jeho mozku k poplachu "haló, nebezpečí". Instinktivně se cítí být ohrožen a můžete srovnat "bojové pole". Když tyto maličkosti víte, nemusíte zůstat pasivní obětí situace, ale můžete ji změnit ve svůj prospěch, anebo odolat i přehnaně arogantním lidem. Často takovou situaci musejí řešit třeba lidé pracující na přepážkách. Člověk proti nim zabere celou přepážku nebo povrch stolu. Nabídnete-li mu židli s užšími opěrkami, automaticky se zklidní.

4. Strach, obavy - Nohy zaklíněné za nohy židle

Přestože se lidé hodně zaměřují na výraz tváře, mnohem více vám o dotyčném prozradí jeho celkový postoj nebo sezení na židli.

Například pokud člověk říká "ano", přitom má zaklesnuté kotníky za nohy židle a drží se strnule opěradel, není v souladu s tím, co říká. Jako kdyby mu chyběly ruce k tomu, aby to, co říká, mohl podpořit gesty.

Když někdo lže, málokdy u toho bouchá třeba pěstí do stolu. Spíše se něčeho drží, kolem něčeho se ovíjí nebo potřebuje oporu, aby lež ustál. V této pozici celé tělo křičí "bojím se, jsem ve velkém stresu." Hlavně při pracovních pohovorech tak k personalistovi nebo nadřízenému vysíláte signál, že si nevěříte.

Jste-li schopni si to uvědomit a vyhodnotíte, že situace nevyžaduje, abyste takový signál vysílali, může vám pomoci změna sezení. Dáte tak mozku najevo, že reálné nebezpečí nehrozí.

Když se lidé nebojí, takto se "nezaháknou". Naklánějí se k sobě a komunikují volně. Odklánějí se pouze od lidí a věcí, které se jim nezamlouvají, anebo tehdy, jestliže nemohou odejít, ačkoli si to přejí.

Někteří lidé jsou často vězni vlastního strachu, na nějž jim okolí odpovídá vlastně naplňováním jejich negativního očekávání.

5. Předvádění se nebo zastrašování - Ruce v bok

Člověk stojící s rukama v bok vypadá větší a působí důležitějším dojmem. Zaujímá větší prostor. Postoj je možné zdůraznit ještě mírně rozkročenýma nohama a rukama zaťatýma v pěst. Ruce v bok jsou univerzálně gestem "připravenosti jednat". Špičaté lokty slouží jako zbraň a neumožňují druhým přistoupit moc blízko.

Manažer by měl takový postoj vždy zvážit. "Více místa" si instinktivně dělá například mladá manažerka při prezentaci, když si není sama sebou stoprocentně jistá.

Hovoří například o nutnosti nějakých změn a potřebě týmové práce. Při prezentaci si však založí bojovně ruce v bok. Verbálně zve lidi ke spolupráci, podprahově jim vlastně hrozí a říká: "Já vám ukážu, zač je toho loket, jestli mě na slovo neposlechnete."

Možná jí to momentálně pomůže překonat vlastní pocity úzkosti, ale je třeba s tímto postojem pracovat uvážlivě. Může být silnějším partnerům směšný a ty, kteří by s ní do projektu za normálních okolností šli, zase takto odradí. Stojí totiž jako nečepýřený kohout proti všem, jež by si měla jako šéfka získat na svou stranu.

U žen třeba to zavání ještě jiným významem - potřebou se vyzývají "koukejte, jaké mám hezké šaty". Pokud nechcete působit bojovně, zvolte raději gesto rukou, kdy prsty vytvoří stříšku, čímž dáte najevo "myslím to vážně, jsem o svém projektu přesvědčen".

6. Úzkost a nejistota - Upravování kravat u mužů a náhrdelníku u žen

Kriminalisté často poznají lež tak, že položí otázku a sledují, zda se vyslýchaný dotýká rukou jamky klíční kosti. Otázku záměrně často opakují a sledují tuto bezděčnou reakci. Pokud reakce chybí a žena třeba popisuje znásilnění, je to divné. Většinou si děsivou historku jen vymyslela, ale situaci nezažila. Jestliže by ji prožila, při vybavení si zážitku by se cítila úzkostně a sáhla by si na jamku klíční kosti.

V byznysu si nejistý manažer například upravuje uzel na kravatě, manažerka zase náhrdelník, protože je to uklidňuje.

Muži si v úzkých také sahají třeba na límeček, jako by si jej u krku uvolňovali. Často se také dotýkají tváře, aby uklidnili nervozitu, podráždění a obavy. Pokud se prsty dotýkají svých rtů, potřebují konejšení a uklidnění. Vysoce postavení muži prozrazují svou nervozitu například také tím, že si často hrají s manžetovými knoflíčky.

Když jsou lidé nervózní nebo ve stresu, často si "otírají" dlaně o nohy, aby se uklidnili. Typické je to v případě maturitní zkoušky nebo důležitého pohovoru. Někdy se ale stejně chová kupříkladu podřízený, který nemá čisté svědomí. Například nevěnoval nějakému projektu takovou pozornost, jakou šéf očekával, nebo skrývá nějaký průšvih a nechce, aby to vyšlo najevo. Jste-li tedy v nesnázích, je lepší držet tužku a psát si třeba poznámky, abyste zaměstnali ruce.

AUTOR: Hana Kejhová
AUTOR-WEB: www.ihned.cz/autori

ZDROJ: Podniky a trhy
DATUM: 26.07.2010
RUBRIKA: Moje HN